Významní vědečtí a pedagogičtí pracovníci v minulosti ústavu
Považujeme za nezbytné uvést alespoň stručné ohlédnutí za vedoucími osobnostmi, jejichž dominantní vliv postupně utvářel spletitými cestami charakter našeho pracoviště, i když jsme si vědomi, že nelze v několika málo řádcích uvést jejich výstižný portrét. Zároveň se omlouváme všem těm pracovníkům, jejichž přínos pro formování ať už organizační struktury, náplně výuky nebo vědeckého zaměření pracoviště byl mnohdy v daném okamžiku neméně významný a přitom je jmenovitě neuvádíme. Neznamená to, že na ně zapomínáme a že si jejich práce náležitě nevážíme.
prof. RNDr. Jan Bílek
Narodil se v roce 1907 ve Žďáru u Mnichova Hradiště. Vystudoval Reálné gymnázium v Turnově a po maturitě se v roce 1926 zapsal na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde vystudoval obor matematika - fyzika. Studia dokončil v roce 1931 a během svého následného učitelského působení na řadě obecných, měšťanských a středních škol (1931–1946) sepsal a v roce 1936 obhájil disertační práci Degenerace Bertiniho involuce a dosáhl tak titulu RNDr.
V roce 1946 se J. Bílek stal asistentem matematiky na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství při ČVUT v Praze. Od roku 1946 v návaznosti na reorganizační změny stál postupně v čele Ústavu matematiky - katedry matematiky a fyziky - katedry matematiky. Během jeho vedení katedry matematiky a fyziky vznikly v roce 1958 příznivé podmínky pro vznik samostatné katedry technické fyziky. Od roku 1959, kdy byl jmenován profesorem matematiky na VŠCHT, až do své smrti řídil katedru matematiky. Na škole zastával řadu významných funkcí včetně děkana Fakulty organické technologie a děkana Fakulty chemicko-inženýrské. Jeho vědecký zájem byl převážně soustředěn na oblast moderní algebraické geometrie založené na metodách abstraktní algebry a algebraické topologie.
Profesor Jan Bílek zemřel v roce 1972 a škola v něm ztratila obětavého pracovníka, který jí věnoval podstatnou část svého života. Byl vyznamenán in memoriam medailí Emila Votočka za zásluhy a rozvoj vědy.
prof. Dr. Ing. Emil Slavíček, DrSc.
Narodil se v roce 1921 ve Svitávce a začátkem války maturoval na Reálném gymnáziu v Brně. Již jako středoškolák vynikal v matematice. Svědčí o tom např. první cena v celostátní soutěži získaná zároveň s titulem nejlepšího středoškolského matematika.
V roce 1948 ukončil s vyznamenáním Fakultu chemickou Vysokého učení technického v Brně. Mimo své hlavní zaměstnání ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém přednášel užitou matematiku a později chemické inženýrství na technologickém směru Vysoké školy zemědělské v Brně. Po převedení tohoto směru na půdu VŠCHT přednášel na naší škole až do roku 1958 chemické inženýrství pro Fakultu potravinářské technologie a pro postgraduální kurzy. Byl jmenován vedoucím nově zřízené katedry technické fyziky a v roce 1961 byl pro tento obor jmenován řádným profesorem. V roce 1973 v rámci reorganizace kateder vznikla nová katedra automatizovaných systémů řízení a profesor Slavíček byl pověřen jejím řízením. Byl členem řady vědeckých rad a celostátních komisí, Mezinárodní komise pro jednotky, míry a váhy atd.
Z jeho akademických funkcí je možné jmenovat např. funkci proděkana Fakulty potravinářské technologie a funkci děkana Fakulty chemicko-inženýrské. Z odborného hlediska je nutno vyzdvihnout jeho přínos vzniklý vydáním celostátní učebnice Fyzika pro chemiky a monografie Teoretické základy chemického inženýrství vyznamenané cenou ČMT SNTL. Vědecko-výzkumná činnost profesora Slavíčka byla velmi bohatá a byla zaměřena převážně na matematickou analýzu difúzních procesů a jejich chemicko-inženýrské interpretace.
Profesor Emil Slavíček, který se významnou měrou podílel na tvorbě profilu školy, zemřel nečekaně v roce 1977 ve věku 56 let.
prof. Dr. Ing. Jiří Sládeček, CSc.
Narodil se v roce 1921 v Suchdole u Kutné Hory. Maturoval na Reálném gymnáziu v Kutné Hoře v roce 1940 a v období let 1941–1945 pracoval jako chemik ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Rybitví. Po skončení války se zapsal ke studiu na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství v Praze a studium zakončil v roce 1950. v roce 1962 byl jmenován a ustanoven docentem a pověřen vybudováním a vedením katedry automatizace chemických výrob. Hodnost kandidáta technických věd získal v roce 1966. Od základu vybudoval i dvě důležitá celoškolská pracoviště, a to vývojové dílny a ediční středisko. Po reorganizačních změnách vedl katedru měřicí techniky až do okamžiku sloučení s katedrou technické fyziky a elektrotechniky, ke kterému došlo v roce 1976. K jeho jmenování profesorem došlo až s mnohaletým zpožděním na základě rehabilitačního řízení v roce 1990.
Z veškeré jeho činnosti je zřejmé, že v jeho osobě došlo k mimořádně zdařilé syntéze rozsáhlých a hlubokých vědomostí z nejrůznějších disciplín a vynikajících znalostí technologických postupů, které uplatnil jak v pedagogické činnosti, tak ve výzkumu a vývoji nových zařízení. Díky mimořádným organizačním schopnostem dokázal profesor Sládeček shromáždit vysoce výkonný kolektiv a vytvořil pracoviště, které nemělo ve své době na škole obdoby. Vědecko-výzkumná činnost tohoto pracovního kolektivu se zaměřila především na oblast měřicí techniky a pod jeho vedením dosáhl kolektiv značných úspěchů u nás i ve světovém měřítku. Svědčí o tom zejména desítky udělených patentů a autorských osvědčení, řada ocenění a medailí z mezinárodních výstav a veletrhů, publikační činnost a nepřeberné množství realizovaných technických projektů, dotažených až do stádia průmyslového využití.
Významná byla i pedagogická činnost prof. Sládečka. Zavedl a přednášel předměty Měřicí a regulační technika, Samočinné analyzátory a Automatizace. Za dobu svého působení na VŠCHT vychoval celou řadu diplomantů a vědeckých aspirantů. Výše uvedené skutečnosti, které dokumentují mimořádně aktivní a průkopnickou činnost profesora Jiřího Sládečka během jeho působení na VŠCHT, byly oceněny v roce 1992 udělením medaile Emila Votočka.
prof. Ing. Svatopluk Valenta, CSc.
Narodil se v roce 1928 v Mladkově, tehdy v okrese Boskovice. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze a v roce 1947 se zapsal na Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT v Praze. Studoval obor slaboproudé elektrotechniky a v roce 1952 promoval. Téhož roku nastoupil na Ústav fyziky, tehdy již Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Po vzniku samostatné VŠCHT byl s několika dalšími pracovníky převeden na nově zřízenou katedru fyziky VŠCHT.
Od vzniku VŠCHT působil nepřetržitě jako asistent a odborný asistent (v roce 1968 obhájil kandidátskou práci), po habilitaci na Elektrotechnické fakultě ČVUT v roce 1970 jako docent a od roku 1977 jako profesor. Základním pedagogickým oborem profesora Valenty byla elektrotechnika, kterou přednášel ve všech formách studia, včetně postgraduálních kurzů. Byl pověřen řízením katedry elektrotechniky a materiálu a od roku 1974, kdy došlo ke sloučení s katedrou fyziky, byl postupně vedoucím Katedry technické fyziky a materiálu a katedry technické fyziky a elektrotechniky až do roku 1989.
Profesor Valenta byl členem a v mnoha případech předsedou řady vědeckých rad a zkušebních nebo expertních komisí na škole i v celostátním měřítku. V období normalizace (od roku 1972) byl nepřetržitě děkanem Fakulty chemicko-inženýrské až do doby společenských změn v roce 1989. Ze školy odešel v roce 1990.
doc. RNDr. Olga Hálová, CSc.
Narodila se v roce 1926 v Hodoníně. Po ukončení gymnázia byla přijata na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor fyzika-chemie. V roce 1950 složila 2. státní zkoušku a nastoupila jako asistentka na katedře fyziky Fakulty chemicko-technologického inženýrství ČVUT. Na nově vzniklé škole VŠCHT pokračovala od roku 1952 v práci na katedře matematiky a fyziky jako asistentka a později jako odborná asistentka. Po obhájení habilitační práce Neempirické LCAO-MO-SCF výpočty pro polyatomické molekuly byla v roce 1980 jmenována docentkou pro obor fyzika. Přes období značných organizačních změn zůstal její zájem vždy zaměřen především na fyziku a to včetně doby jejího působení na Ústavu fyziky a měřicí techniky, ze kterého v roce 1993 odešla do důchodu. Vedle výuky v základním kurzu přednášela výběrové partie pro posluchače mezioborového studia a pro zájemce o kvantovou mechaniku. Na výběrových přednáškách participovala až do roku 1996.
doc. Ing. Josef Fexa, CSc.
Narodil se v roce 1929 v Bánově v okrese Uherský Brod. V roce 1952 maturoval s vyznamenáním na Průmyslové škole chemické a byl přijat na VŠCHT. Diplom inženýra chemie v oboru analytické chemie získal v roce 1957. Bezprostředně potom nastoupil jako asistent u profesora F. Čůty na katedře instrumentálních metod analytických a v roce 1961 přešel na nově vznikající katedru automatizace chemických výrob. Přestože přihlášku k habilitačnímu řízení podal už na konci roku 1967, nebylo mu vzhledem k tehdejším politickým poměrům habilitační řízení po dlouhou dobu umožněno a jmenování docentem se dočkal až po období společenských změn na podkladě habilitační práce z roku 1992. Ve svých přednáškách, při vedení diplomantů a při vědecké výchově aspirantů, byl výrazným učitelem oboru měřicí technika a byl úspěšným vedoucím řešitelem řady výzkumných projektů a aplikací, zejména v oblasti polovodičových chemických senzorů a měření koncentračních veličin. O významu a úspěšnosti svědčí řada publikací, patentů a autorských osvědčení, ocenění exponátů na mezinárodních výstavách a veletrzích a také řada aplikací realizovaných v průmyslových podmínkách. Docent Josef Fexa byl v oboru měřicí techniky významnou osobností pedagogickou i vědeckou a byl vždy propagátorem nových směrů a myšlenek, a to až do roku 1996, kdy z Ústavu fyziky a měřicí techniky odešel do důchodu.